Historie festivalu

Lady Sovereign nebo Adam Tensta? Report z prvního dne Hip Hop Kempu 2009

Letošní, v pořadí již osmý ročník Hip Hop Kempu se opět uskutečnil v areálu královéhradeckého Festival parku a opět bylo na co koukat, co poslouchat, o čem přemýšlet a na co skákat, potažmo tancovat. Dnes si dáme první díl, první den, který představil nejnovější trendy v oblasti hip-hopu!
Čtvrteční program zahájil slovenský Opak, který přitáhl první posluchače pod stage. Vec se Zverinou dali standardně velmi zábavný koncert, následovaný trueschoolerem Reksem z USA. Kolem osmé hodiny se dostavil El Da Sensei v polském doprovodu, aby spolu zahráli povedený koncert, v jehož rámci dali i nové tracky z nadcházejícího realesu. S přicházející tmou se prostor před pódiem začal solidně zaplňovat a na řadu přišel švédský Adam Tensta.
Pro mě to byl jeden z nejlepších koncertů na celém Kempu, velmi energický a zábavný. Tenstův elektro zvuk dokázal solidně rozhýbat celé publikum. Zahrál největší pecky z jeho It's Tensta Thing jako They Wanna Know nebo Dopeboy, ale větší část repertoáru sestávala ze zbrusu nových skladeb. Tensta by si určitě zasloužil lepší čas. U-N-I pocházejí z Kalifornie a jsou další z kapel, která se ohlíží ke zlaté éře a přitom posunuje celý hip-hop o něco dál. Bohužel zvuk byl daleko za hranicemi poslouchatelnosti, a tak jejich na melodiích postavené skladby nevynikly, seč se víc snažili, po pódiu skákali, třepalo se kohoutem, ukazovaly se hadry ze sekáče a celé to mohlo být fajn, nebýt toho zpropadeného zvuku.
Čtvrtek pak zakončila pekelná show Lady Sovereign, která se na pódiu objevila společně s bubeníkem a DJkou. Uječená Lady Sov zahrála dobrý koncert sestavený (asi) hlavně z repertoáru novinky Jigsaw, avšak došlo i na takovou Love Me or Hate Me, i když dle názorů se kterými jsem se setkal, lidé očekávali něco jiného, mě osobně se její opilá show líbila. Znělo to tvrdě, SOV nebylo pro její Cockney English rozumět, tak jsme alespoň obdivovali její kopy do plechovek od piva a pády na pódiu. Ze začátku to byl ranec, pak metal, nakonec nejsprostější oi! jak od Cockney Rejects. I takhle může vypadat hip-hop nového tisíciletí.

Páteční Kemp s bohatým line-upem, kralovat mohl ale pouze Method Man

Druhý Kempový den jsme se mohli setkat se zástupci severomoravského rapu, hvězdná sestava Jayk3M a Kenta, kteří vystoupili v Music City Hangáru v rámci nabité Bandzone.cz showcase, ale přece jen přejděme k dění na hlavní stagi (i když ještě určitě stojí za zmínku to, že koncerty BPM a DeZrechts proběhly, jak se patří, s bravurou).
Na hlavní stagei se jako první objevil Strapo, který podle mě dal překvapivě zajímavou show, jistý na přednesu, zahrál i nějaké nové věci a přidal i pro něj typický freestyle. Po něm se ukázal polský PIH, jenž nahnal polské návštěvníky a dal ukázku polského street rapu, kterou jistě nejen Poláci náležitě ocenili. Pak přišlo klidnější místo v programu jako stvořené pro šetřící se páteční odpoledne, kdy se objevili undergroundové hvězdy Blu & Exile, následovaní J-Livem. Zvláště prvně jmenované opět potrápil zvuku a trpěli de facto stejnými problémy jako den předtím U-N-I, takže takový Blu Collar Worker úplně zanikl. Škoda toho, i když nakonec se zvuk umoudřil a Exile vše zachránil tím, jak si u MPCčka málem nevymlátil duši. J-Live samozřejmě na úrovni.
Potom se přiřítili Reef the Lost Cauze & Torae, kteří dali na střídačku velmi živou show. Zvláště překvapil prvně jmenovaný, jehož boombap sound namohl nejednu krční páteř a obecně by snesl označení za jednoho z největších objevů letošního festivalu. To Torae se moc nepředvedl, jednak na pódiu dlouho nepobyl, jednak to nezvládal hlasově, takže to vypadalo, jako kdyby mutoval. V každém případě, vítěze v tomto pomyslném přátelském duelu známe. Indy & Wich společně s LA4 zahráli pro české publikum standardní koncert, vysloužili si náležité ovace, ovšem koncert už nemohl někoho překvapit, když je člověk vidí poněkolikáté v roce.
Black Milk sice dorazil bez Bishopa Lamonta, ale myslím, že jeho show to na kvalitě nic neubralo. Jeden MC, jeden DJ. Dvě desky jako Popular Demand a Tronic, které dohromady zaručovaly skvělý koncert, který nadto okořenila asi desetiminutová vzpomínačka na J. Dillu, Baatina a Proofa. Výbornost. Vladimir 518 a Hugo Toxxx, jakož i vypískaný Trafik bez komentáře. To snad ani nelze srovnávat, ne?
Vrcholem pátečního line-upu byl starý známý Method Man, člen legendární party Wu-Tang Clan, který se ukázal po pro někoho nepříjemném, asi hodinovém čekání. Ale jak se říká, kdo si počká, ten se dočká. Method Man se nakonec objevil, zahrál svou show ve velkém stylu a s největšími hity, které sahaly od legendárních hymen Wu přes kolaborace s Redmanem až po vlastní tvorbu. Method Man na pódiu byl jako ryba ve vodě. Je to člověk s neuvěřitelnou dávkou charismatu, pán v pravém slova smyslu, kterému publikum zobe z ruky a dělá to s naprostým pocitem blaha. A když dá Wu-Tang Clan Ain't Nuthin To Fuck Wit, M.E.T.H.O.D.M?.A.N., How High anebo **Da Rockwilder*, nemáme se o čem bavit. Nejpůsobivější koncert letošního ročníku? Myslím, že pro většinu z nás určitě.

La Coka Nostra odehrála velké finále, ale zajímavých jmen přinesla sobota víc

Máme tady reportáž z posledního dne letošního ročníku festivalu Hip Hop Kemp. Dozvíte se, jak se nám líbil B.o.B., nelíbila Moja reč, co takový půl hodiny hrající Termanology, zda Camp Lo dali Luchini a samozřejmě, jak to skončilo s La Coka Nostra. Tohle všechno a mnohem více, poslední den Kempu a naš reportáž z něj je tady.
Poslední den zahájil Prinz PI, zřejmě nutnost německého jména pro návštěvníky zpoza západních hranic, přesto jeho koncert potěšil i domácí nadšence. My jsme se nicméně poprvé zastavili až už B.o.B., atlantského rappera s kytarou, který dorazil s živou kapelou, aby společně zahráli, snad by se už dalo říci, tradiční směs všeho možného od reggae přes rock až po závěrečný funk, vše samozřejmě s nezbytnou dávkou hip-hopu. Vlastním jménem Bobby Ray se proslavil ve skladbě od T.I. On Top of the World, jehož part na koncertě také zahrál. Celkově byla možná škoda, že se B.o.B. nedočkal lepšího času, protože tahle show byla pro masy jako dělaná. Bobby na pódiu působil skromně, kázal o dobrém způsobu žití a tu a tam se pouštěl do rádií a hudebního průmyslu. Slušné, určitě do budoucna slibné.
Následovalo vystoupení Mojí reči, u kterého nechyběl ani Greg Delcore, jehož práce měla nemalý vliv na kvalitu desky Dual Shock. Z té se také na Kempu výhradně hrálo, čemuž se ani moc nelze divit, protože deska je to na české poměry nadmíru povedná. Co se však nepovedlo, bylo vystoupení MR. Nevím, zda za to mohla celková únava, se kterou se v sobotu potýkal každý z nás, anebo se kluci pustili do party, jak to umějí jen oni. V každém případě jim to naživo ten den nešlo a nešlo. Delikův hlas byl úplně jinde než na desce, Supa se snažil, ale také dohromady žádná sláva. Celý koncert působil tak nějak unaveně až utrápeně. Doufám, že šlo jen o výjimku.
Pak došlo i na nás a od hlavní stage jsme se vzdálili. Přišli jsme až na oblíbence DJ Premiera, Termanologyho. Ten zahrál jeho nejznámější tracky z alba Politics As Usual a svou energickou show dostal lidi do varu, i když na jeho neustálé ?Make some noise? už jen málokdo měl sílu odpovídat. Koncert netrval ani půl hodiny, ale zase měl vše, co si od trueschoolového hip-hopu můžeme přát. Ostatně ten den by se asi těžko jen někdo zlobil. Po něm přišli na řadu chlapci z Jihlavy ? Pio Squad ? a jejich překvapivá show s velkým S i všemi dalšími písmeny. Lidí sice po Termovi o poznání ubylo, ale kluci si to užívali ve velkém a nebál bych se říci, že zajeli svůj nejlepší koncert. Show, propracovaná do nejmenšího detailu, hezky odsýpala, jednotlivé pecky na sebe přesně navazovaly, došlo na největší hity a spousta z nich ještě zůstala v záloze, jednoduše výborný koncert, který jsem si užil tak jako dlouho žádný. Big up!
O Devin the Dude a spol. z Jihu vám řekneme jen to, že zpívali, a o Camp Lo zase jen to, že tihle muži v košilích a kravatách dali na závěr nestárnoucí hitovku Luchini, kterou navíc jejich pohledná DJka uvedla její samplovací předlohou. Celkově to bylo příjemné vystoupení, možná spíše fanouškovského rázu, ale kolem a kolem určitě potěšilo nejednoho z přítomných nadšenců do klasického zvuku. Kontrafakt to samé co Indy & Wich v bledě modrém, tatáž show, ale jako vždy fungovala a lidi si ji užívali, co jim poslední síly stačily. Přejeme jim to.
A tímto se dostáváme k velkému finále v podobě La Coka Nostra. Velké bylo, jak tím, co se odehrávalo na stagi, tak tím, jak to vypadalo pod ním. Na místo totiž dorazili snad všichni návštěvníci Kempu a poprvé to vypadalo jako na předcházejících ročnících, kdy lidí bylo znatelně více a pod pódiem těsněji. Každopádně, La Coka Nostra, to je hlavně Ill Bill a Everlast, taky trochu Slaine a DJ Lethal, dohromady skladby jak od jednotlivých členů a jejich kapel, tak novinky z desky A Brand You Can Trust. Původně jsem odcházel z koncertu s tím, že to přece nemůže být všechno. Nakonec jsem ale usoudil, že takhle jako při Jump Around nebo CIA Is Trying to Kill Me jsem si dlouho nezaskákal a že ani ostatní věci, zejména That's Coke, vůbec nebyly špatné. Právě naopak. Jinými slovy, jo, takhle vypadá finále se vším všudy.